Varuji každou osobu mladší 18 let, že obsah na těchto stránkách a odkazy na jiné weby se týkají pohoršujícího materiálu týkajícího se především sexuální tématiky homosexuálních párů.
Věková hranice je tu od 18 + a neberu žádnou odpovědnost pokud mladší jedinci utrpí jakoukoliv újmu na zdraví.
Mé stránky jsou mím vlastnictvím a váže se na ně autorské právo.
Kontakt na mě je : Ctenar0@seznam.cz
Tyto stránky především slouží mě, děkuji všem kteří stvořily svět bez kterého já bych nepřežila mnoho dní.

Jednou to začalo a nikdy to neskončí.

Vážka je nebezpečná

7. února 2010 v 1:08 | sisi |  Vážka -STARÁ
3díl


"Co se děje pane?"Zeptal jsme se když se za Liz zavřely dveře od nemocničního pokoje. "Alene, tu dívku se někdo stále pokouší zabít..." "Jak někdo?" Skoro jsem to zavřískal jak mě to dopálilo. " Uklidni se , nejsou žádné důkazy o tom že to její, otec to celé naplánoval." "Ale pane." "Ticho nejsem tu protože se s tebou chci dohadovat o tom kdo to naplánoval nebo si to objednal. "Omlouvám se pane." "Alene..."Promluvil a sedl si na plastovou židli blízko lůžka. "Potřebuji jí zajistit dobrou ochranu, nesmí se k ní nikdo dostat a jestli chápeš, je problém co se stalo v centrále, jsi teď jediný komu tu mohu důvěřovat. Staneš se jejím ochráncem, odjedeš s ní daleko a jen ty budeš vědět kde jste ani my dva nebudeme v přímém kontaktu, musíš přerušit vztahy se všemi z okolí." "Takže jdu zase do akce." Rozradostnil jsme se. "Neber to na lehkou váhu!Bude to nebezpečné stačí pár chyb a může se to vše proti nám obrátit, všechny možné organizace se o to začínají zajímat, musíte zmizet co nejdřív, přeci jen není to obvyklé to co se stalo, a oni na to přijdou, vždy někdo mluví." Podstrčil mi obálku pod deku. "Jsou tam letenky. Obleč se a do hodiny se dostaň na letiště, u vchodu do letadla na tebe bude čekat já, ta dívenka a ještě někdo. Musíš tam být přesně, vezmi si s sebou jen to nejnutnější na, to znamená že si vezmi jen věci na sebe. Víc nepotřebuješ. Od této chvíle jsi v utajení, nikdo, nikdy, nikde, vážko, rozumíme si?." "Rozkaz pane." Když odcházel vklouzla ke mně do pokoje Liz, sedla si na židli a já mrkl na šéfa že to vyřídím. "Liz víš, pojedeme spolu na takový malý výlet souhlasíš?"Usmál jsme se na ní ,ale ona byla bez výrazu. "Tatínek mě chce zabít viď?" Pronesla a slzy jí tiše stékaly po růžovoučkých tvářích. "Asi ano Liz, pojď ke mně." Přitiskl jsem si ji k sobě a bylo mi jedno že mě bolí rameno, ona mou přítomnost potřebovala. "Ššš, teď pojedeme spolu pryč ano, budeme jen spolu, budeme žít šťastně a ten zlý pán nás nenajde, ale teď půjdeš s tím pánem co je za dveřmi ano." "Ale ty mě pak opustíš, zapomeneš na mě, neodcházej."Zmáčkla mě až jsme zasykl bolestí. "Liz." Zvedl jsme její uslzený pohled teď jantarových očí. "Dal jsem ti slib a já sliby plním. Věříš mi?" "Hmm." "Co neslyšel jsem!" Nakrčil jsem oči a pootevřel seschlé rty. "Věřím ti." "Ty můj malej medvídku." Povytáhl jsem se a začal jí štěklit. Svalila se mi na posteli a válela se tam jako malá žížalka.
Na chodbě stály dva muži v černých oblecích a poslouchaly šťastný dětský smích jenž se ozýval zpoza dveří.
"Už musíme jít." Ozvalo se ode dveří a my zpozorněli. "Uvidíme se potom, teď běž." Neochotně mě pustila a přešla k šéfovy. "Pohlídejte mi toho medvídka, pane." Pak se jen zavřely dveře a já zavřel oči,věděl jsem že mě čeká těžká doba, hodně změn a velký boj který nevím zda vyhraju sám.

Měl jsem zelené bavlněné tričko na pár knoflíčků u krku a světlé džínové rifle bez kterých bych nikam neodjel. Na nose jsem měl černé brýle a v kapse bundy jsem měl letenky a v druhé pouze doklady, které brzy nebudou mé na dobu zdlouhavou, možná už se nikdy nebudu moci představit jako Alen Warwick. S neznámými pocity jsem vešel do vstupní haly a teprve teď jsem otevřel obálku a začal hledat vchod k našemu letu. Když jsme tam došel nikdo tam nestál. Otočil jsem se když vtom mě někdo popadnul za ruku a strhl za obrovskou palmu. "Alene sedni si tady, jsem moc ráda že jsi mě tu nenechal." "Liz, docela jsi mě polekala, a navíc jasně jsem ti řekl že." "Já vím, jenom já, bojím se že tě ztratím." "Neztratíš." Přivinul jsem si jí k sobě a teprve potom jsme se ohlédl vedle sebe, kde seděl šéf. "Už jsou v pozoru, let za chvíli odlétá. Musíme už jít do letadla, kde ten zatracenej Eden je zase?!" Rozzuřil se šéf. "Ee..Pane možná to zní divně ale kdo že?" "Eden" Odpověděl pochmurně a promnul si unavené oči. "Toho já neznám." "Je od SIA, bývalý voják, pracoval pro UwT jako zabiják...on no..." "Odstraňoval lidi nepohodlné pro vládu." Doplnil jsme ho a on mírně přikývl. "Pane věříte mu?" "Věřím jen tobě Alene. Ale naopak nemohu posuzovat jeho když ho neznám, vím jen že je tajný, bere vše podle pravidel a nikdy nedělá nic bez příkazu, prostě to co se řekne udělá a on jiného se nestará. Proto dávej pozor i na sebe, není jisté zda. "Hele tamhle mají hot dogy, Alene koupíš mi ho koupíš, prosím." "Ale jistě."Byl jsme rád že tuhle konverzaci přerušila, nechtěl jsme ani pomyslet že by šli po mě. Jsem cenný, ale to oni nemohou vědět pokud by jim někdo nedonášel. Nechtěl jsme ani pomyslet.. Jako mrtvola jsem se zvedl a pevně jsem stiskl její ruku, pohlédla mi do očí a když jsme došly do stánku, vzaly mi z kapsy peníze a koupila jeden i pro mě, jako by mě chtěla ujistit že to bude dobré. Jak klidně se chovala za dané situace. Bylo to až famozní jak mě její oči tišily a uklidňovaly, tuhle úlohu jsem měl zastávat já, to já jí měl nalhávat pěknou budoucnost ne ona mě. Litoval jsem ji, byla stejná jako já. Byla vyvrhel ani tam ani tady, a proto jsem patřily k sobě. Pomalu jsem se dostaly k lavičce když se z rozhlasu ozvala jistá žena. "Dámy a pánové, prosíme Vás aby jste zůstaly na svých místech, letadla teď nemohou odcestovat, kvůli policejnímu vyšetřování, prosím vyčkejte dokuď lety neobnovíme. "Rychle nastupte do letadla", ozval se za mnou ledový hlas a já byl jak na jehlách, stuhl jsem a mráz mi projížděl celým tělem. "Musíš se pohnout dřevěná princezno." Smyslně mi ten hlas zašeptal u ucha. Chtěl jsem mu něco zařvat do ksichtu,né zrovna příjemného, ale když jsem se otočil. Nikdo tam nestál.., otáčel jsem se až jsem pohledem zavadil o nervozní lidi, a šéfa u přechodu do letadla. "Poběž." Pobídl jsem Liz a za chvíli jsme probíhaly uličkou do vnitřku letadla. Usadily jsme se a čekaly až někdo přijde. Kupodivu jsme tam byly sami. "Za chvíli se u nás objevila letuška a říkala nám co máme dělat. Celkem pospíchala. "Kde jsou?" U kapitána pane, máte tu zůstat, než nebudeme ve vzduchu,ti lidé kontrolují vše, a my čekáme na potvrzení, až vzlétneme budeme teprva v bezpečí." "Rozumím".Pohlédl jsme na Liz "Co se děje?" "Nic Liz opři se a spi." A ona se opřela a spala. Aspoň někdo bude v klidu. Pomyslel jsem si a nervozně jsem těkal všude okolo a vyčkával jakýkoliv nepatrný pohyb.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama