Po hodině a půl se konečně v domě Jasanových rozlehlo ticho přerušované jen tichým popadáním dechu Simona. Sešel dolů, a objal matku a otce. Potřeboval to, opravdu potřeboval. Potom se podíval na nerudně stojícího Johna a usmál se zářivým úsměvem. Ten úsměv patřil Johnovi, pouze jemu.
A v tu chvíli si John něco uvědomil, něco co přehlédl, tak důležitou věc, tak moc. Prošel kolem nich a bez pohlédnutí na Simona zavřel dveře. Simona to vyvedlo trochu z míry, ale už se těšil na večer. Vyběhl k sobě do pokoje a znovu si urovnával všechny události v hlavě.
Mezitím dole probíhala velice rušná avšak tichá debata jejímž tématem byl John.
"Opravdu musíš, Johne?"
"Jo musím, něco jsem si uvědomil a byl jsem velkej idiot."
"Ty se přiznáváš že si idiot? To ti tolik kleslo tvoje ego?"
"Nekleslo víc než tehdy, když mi rodiče oznámili že se stanu učitelem," zakabonil se a pohlédl na ni, na tu ženu, kterou jeho bratr tolik miluje a ona je matkou Simona. Ta, která ukradla jeho bratrovi srdce a stále se v něm drží. Povstal a objal jí kolem ramen, "Děkuji ti, Majdalenko, děkuji ti, že se mi o brášku tolik staráš." Majdalena byla překvapená jako její muž a dokonce uronila jednu slzičku.
"Opravdu musíš?" zeptala se ho naposledy a přesto věděla že výsledek bude stejný.
"Ano, Majdalenko, musím, hezky se tu o ně dva starej, a až se to malé narodí, přijedu se podívat." Usmál se na ní naposled a zmizel za dveřmi.
Odešel tak jak přišel, nalehko, ale teď odcházel s obrovským kamenem na srdci a mnohem větší vybouleninou v kalhotách. Podíval se naposledy do jeho okna a zavzpomínal si na tu první noc. Tehdy stala se mu osudnou.…..........."Je t'aime, et donc de partir.." špitl do hvizdu větru, a za svitu hvězd opustil ho, město, stát, a tak dál...................
*Moc tě miluju, a proto odcházím. = Je t'aime, et donc de partir.*
A v tu chvíli si John něco uvědomil, něco co přehlédl, tak důležitou věc, tak moc. Prošel kolem nich a bez pohlédnutí na Simona zavřel dveře. Simona to vyvedlo trochu z míry, ale už se těšil na večer. Vyběhl k sobě do pokoje a znovu si urovnával všechny události v hlavě.
Mezitím dole probíhala velice rušná avšak tichá debata jejímž tématem byl John.
"Opravdu musíš, Johne?"
"Jo musím, něco jsem si uvědomil a byl jsem velkej idiot."
"Ty se přiznáváš že si idiot? To ti tolik kleslo tvoje ego?"
"Nekleslo víc než tehdy, když mi rodiče oznámili že se stanu učitelem," zakabonil se a pohlédl na ni, na tu ženu, kterou jeho bratr tolik miluje a ona je matkou Simona. Ta, která ukradla jeho bratrovi srdce a stále se v něm drží. Povstal a objal jí kolem ramen, "Děkuji ti, Majdalenko, děkuji ti, že se mi o brášku tolik staráš." Majdalena byla překvapená jako její muž a dokonce uronila jednu slzičku.
"Opravdu musíš?" zeptala se ho naposledy a přesto věděla že výsledek bude stejný.
"Ano, Majdalenko, musím, hezky se tu o ně dva starej, a až se to malé narodí, přijedu se podívat." Usmál se na ní naposled a zmizel za dveřmi.
Odešel tak jak přišel, nalehko, ale teď odcházel s obrovským kamenem na srdci a mnohem větší vybouleninou v kalhotách. Podíval se naposledy do jeho okna a zavzpomínal si na tu první noc. Tehdy stala se mu osudnou.…..........."Je t'aime, et donc de partir.." špitl do hvizdu větru, a za svitu hvězd opustil ho, město, stát, a tak dál...................
*Moc tě miluju, a proto odcházím. = Je t'aime, et donc de partir.*
Odešel pro mě někdo důležitý a se mnou bude truchlit i tato povídka, omlouvám se ale takto to cítím a lépe napsat to nedokáži, ovšem tímto tato povídka jednou a bohužel provdždy zakončila svou etapu.......Návštevník.................a tímto se svámi loučí.
NEE ne a ještě jednou ne *utírá si slzyčky dojetí...
* bože ulně jsi mě rozplakal ja jsem to nečekala takhle to to totooo bože a co simon ani na něj nepomyslela chjo to snad ne
hjá budu plakat TT-TT ale stejně to bylo nádherné a já byla nadšená jako malé dítě, které dostalo novou hračku...x prostě ty mě nikdy nepřestaneš udivovat já třeba bch na takovýhle konec neměla silu protože by mi to bylo líto ale ty šeš vážně moje inspirace...xD