Varuji každou osobu mladší 18 let, že obsah na těchto stránkách a odkazy na jiné weby se týkají pohoršujícího materiálu týkajícího se především sexuální tématiky homosexuálních párů.
Věková hranice je tu od 18 + a neberu žádnou odpovědnost pokud mladší jedinci utrpí jakoukoliv újmu na zdraví.
Mé stránky jsou mím vlastnictvím a váže se na ně autorské právo.
Kontakt na mě je : Ctenar0@seznam.cz
Tyto stránky především slouží mě, děkuji všem kteří stvořily svět bez kterého já bych nepřežila mnoho dní.

Jednou to začalo a nikdy to neskončí.

Míša

9. května 2015 v 19:31 | sisi/ctenar |  Jednorázovky
Tak po dlouhé době :D, musela jsem. Šíleně moc nemám co číst až mě to donutilo něco napsat... :D Kdo si to přečtě tuším že nebude litovat.
 

ještě jednou

23. listopadu 2014 v 21:18 | sisi/ctenar |  Téma týdne
a co vlastně ? znovu něco zopakovat ? či pokračovat opět v něčem co bylo, nebo se děje nyní? Především ještě jednou je předzvěstí že to nebude na posled. Ať v dobrém či špatném směru. Chceme zažít, připomenout si a vrátit se. I já bych chtěla, ale nikdy ne změnit. Bez slitování nad sebou samotnou, ničeho nebudu litovat, proto ještě jednou si to zopakuji abych se utvrdila v tom že ještě jednu šanci mohu mít a využiji ji lépe. Kolotoč co se točí, proč, ještě jednou, přiraž a zůstaň, nic není stejně a vše netiká ale těká. Nic nečeká ani my, vteřina sem, vteřina tam, za nic z toho ruku do ohně nikdy nedám. ČÍm starší lidi jsme tím méně ještě jednou používáme, protože už ani nechceme se pokoušet či začínam a to přesně ještě jednou značí. Nové možnosti či staré které vedou k novým. Je to cesta bez specifického ukotvení a její povrch je nestabilní. Takže ještě jednou, cože jsem to psala? Už přece nevím .)A co si nepamatuji to se nestalo, tak mi to zopakujte ještě raz, proč to sem vlastně píšu? Pro sebe. .-) Takže to přece jen má smysl .) Vrátit se sem ještě jednou, a pak zas a zas. .) Prostě kolotoč.

Platonická láska

4. října 2014 v 10:56 | sisi/ctenar |  Téma týdne
Silnější začátek lásky snad ani neexistuje, vidíme vše tak jak chceme, nemáme ani žbibet přehledu. Vibruje celé tělo, třesou se ruce, a kadžý letmý pohled nebo dotyk od dotyčné osoby v nás vyvolává to co se nedá ani popsat, nad žaludkem se svírá chumel emocí a myslet je natolik složitý počin stejně jako snít. Nedá se stím bojovat a vlastně ani nechceme vždyť to nikomu neublíží. Je neuvěřitelně složité rozhodnout se opustit tento stav a kupříkladu zjistit zda máme vůči dané osobě šanci. Je to avšak nesmírný risk, vše co se udá potom ne nepředvídatelné, ale ta možnost zesílení veškerých pocitů. Vždyť to musí člověka rozervat na malé částečky a pak ho brutálně sešívat zpátky. Ale co vlastně žít, nebo blouznit ? Být na pomezí obou stran musí být kruté. Víme to, a stejně děláme opak. Tušíme to a stejně děláme opak! BOlí to a stejně se ženeme bolesti v před. A pak utíkáme, křičíme a vzdáváme se. Někdy pomalu našlapujeme, ale jak a kdy co má přijít to se nedá určit. Jsme jako jehelníček a můžeme rozpíchat sebe, druhé i ty milované. Je to stejně krásné tak jako příšerné. Vždy totiž příjde i druhá strana mince, musíme být silní a zvládnout je obě, pak to zato stálo pro nás, ale co ten druhý měl na mysli taktéž to co my ? Jak mi jeden týpek řek, všechno je to o psychice. A měl recht.
 


"Za hranicí reality"

15. září 2014 v 13:42 | sisi/ctenar |  Téma týdne
Za hranicí reality ? A kde je ta hranice? Odkuď pokuď je realita ? Nikde se nehraje se stejnými pravidly, neustále si je upravujeme pro sebe, pro druhé a tak to dělají i ostatní. Realita, jen my určujeme co je skutečnost. Když naše psychika určuje naši vlastní realitu tak vlastně existujeme podle pravidel státu? Realita je o přežití. Přízemní pudy o prachprosté přežití! Lidi ?stejně nakonec jsme druh, v celkovém smýšlení jsme zvířata stejně jako vše co na naší planetě kdy přetahovalo o sílu vlásy. Jen neustále bojujeme, díky našemu mozečku realita je překkroucená a bezesmyslu. Za hranicí reality i přední ba i uvnitř je pouhopouhý chaos. Pouze vněm jsme pány, realita je všudypřítomná a její hranice neexistují, jsou pouze vědomé škály uvědomování. Ale každý to vnímá jinak a možná toto nedává význam, ale já to tak vnímám. Jednou se to třeba změní. Ale pořád to bude boj s realitou, o realitu a o život. O můj a o všechny na kterých mi záleží. Stejně tak jako vám.

Pendulum

24. srpna 2014 v 21:31 | sisi/ctenar |  Jednorázovky
Prostorem duněla hudba, společnost byla nabitá elektřinou a ve vzduchu se mísila mlha s všemožnými pachy. Sval po svalu se vlnil podle toho jak jejich majitel chtěl. Někdo by vyřkl, že se všichni cukají a neforemně zasekávají ale opak byl pravdou.Hlava na hlavě, jedno tempo, jedna síla, jeden rytmus, tvrdý pohyb až s neuvěřitelným citem dotažený do konce.
Následoval prudký záklon hlavy, až ho zabolel ohryzek.
Údy se třely o cizí údy, vlasy šlehaly do cizích tváří. Pot se mísil s cizím žárem. Chladné kapky sražené na stropě haly skapávaly na rozžhavená těla pod ní a jejich vlastníci prahnoucí po schlazení je s naprostou odevzdaností přijímaly. Nebylo nic , neexistovalo nic, jen ta noc.
Pohledem zavadil o někoho poblíž. Upřeným pohledem se zarazil nad tou smyslnou nabídkou. Vykasané rukávy košile, a rozházené nagelované vlasy a ten pohlcující výraz tváře se zavřenými víčky. Nepatřil tam, nikdo neměl výzor tohohle boha. Přirazil se k němu na zad a kroužil pozadím o to jeho. Nepřišlo žádné zaražení, ani úcuk značící úprk.
Vyklenutí zpět bylo provedeno s takovou samozřejmostí.
Otíraly se o sebe jako by o sebe téměř neměly zájem, ale každý dotyk byl naplněný ostrým výbojem, který nesl pulz o dalším počínání a přímo řval ještě, mnohem víc! Nestačí! Přetočil jsem se za něj a položil jsem ruce na jeho osvalená pevná záda. Bříšky prstů jsem jemně poklepával na zvhlý materiál košile. Dlaněmi jsem zadrhl o jeho lopatky a krouživým pohybem pod pažemi jsem se dostal k jeho límečku. Zabral jsem a trhnutím tak několik knoflíčku povolil. Jedna ruka se vrátila na rameno a druhá zamířila na hrudník. Byl jsem vzrušený o tom žádná a můj spolutanečník tak povolný. Přihmouřil jsem oči, a ve spirále vjemů jsem postřehl pouze náhlou změnu pod nohama. Stál za mnou a držel mě za zápěstí pár prsty, tak lehký dotyk. Hudba ustoupila do pozadí a já vnímal lehké tření, vzduch který jsem nemohl nasát a jeho jazyk na mém krku. Podmanil si mě během chvíle, ukázal mi kdo je tady ten pán. Ohnul mě v pase a můj zadek si přivlastnil do svých silných rukou. Drze přirazil svým pevným údem až jsem si stiskl zuby ret.
Spojily své ruce v jednu a tu druhou oba zaryly do kůže toho druhého. Čelem k sobě se mačkaly a zadrhávaly se o sebe ve smysleném tanci vášně. Pevný kontakt očí a brzce sražené zuby. Donutil je couvat v východu označenému EXIT. Ruka v ruce a spěch hodný úprku.Takhle by měl končit každý večer? Budoucnost?

Kam dál